Letný slnovrat a Taguarí

21. 6. 2021 10:17
kategorie:

Letný slnovrat —sám o sebe tento deň naše srdcia neotvorí, ale dá nám k tomu príležitosť, lebo je míľnikom v procese dopadu vysokofrekvečných energií na Zem. Letný slnovrat sú vlastne tri portálové dni — od 20. do 22.6.2021. Počas týchto dní ako i nasledovných týždňov máme k dispozícii ďalšiu silnú energetickú podporu pre sebareflexiu. Okolnosti nám umožnia zaostriť zrak na to, kto sme v skutočnosti, a čo sú len vzorce, vlastnosti, postoje, alebo viera v niečo, čo k nám nepatrí a je iluzórnym prejavom, cudzorodým dodatkom, ktorý zatieňuje našu pôvodnú božskú podstatu. A tou podstatou je LÁSKA.
 
Mocným kľúčom a účinnou cestou otváraniu sa bezvýhradnej láske je aktívne spojenie sa s prírodou, s Matkou Zem.
Taguarí, náš nový knižný titul, Vám môže poskytnúť silné impulzy pre vedomé znovu-spojenie sa s ňou.
 
Je to fascinujúci životný príbeh dona Josého Arizy, Kolumbijca, z ktorého sa v amazonskej džungli stal Taguarí – mocný šaman.
Jeho príbeh je procesom učenia a zasväcovania do tajov všeobsiahleho vedomia, priamo na vlastnej koži, v Amazónii.

Zdanlivo nepriepustný a „nebezpečný“ prales – bez ohľadu na to, či sa nachádzate v skutočnom pralese alebo v džungli zvanej veľkomesto – sa v konečnom dôsledku riadi prirodzeným zákonom bezvýhradnej Lásky. Každý človek má v sebe potenciál šamana. Keď rozšírime svoje vedomie pochopením a odstránením naučených či prevzatých vzorcov, ktorými nie sme, otvorí sa naše srdce a získame tak prístup k univerzálnej Múdrosti. „Nástrahy“ pralesa číhajú len na bojazlivých a ustráchaných, pre vedomého je každá i negatívna skúsenosť výzvou pre duchovný rast.
 
Taguarího príbeh vás môže inšpirovať k uvedomeniu si, že sme neodmysliteľne spätí s Matkou Zemou a že príroda, fauna i flóra, sú „len“ (v pravom slova zmysle a význame) rozšírením našeho vlastného vnútorného Bytia. Môže vás podnietiť k objaveniu a aktivácii vašej vlastnej vnútornej sily, ktorá rezonuje so srdečnou energiou Matky Zeme.
 
Taguarí sa učí komunikovať so stromami:
 
Jednou v noci mě yagé (nebo ayuhasc: je psychedelikum, které používají indiánské kmeny k rozšíření vědomí; pozn. redakce) zasvětila do komunikace se stromy. Asi hodinu potom, co jsem vypil yagé, jsem seděl sám na pláži a pozoroval vodu. Najednou jsem se svým vnitřním zrakem uviděl ležet na svém nejoblíbenějším stromu. Na jemnohmotné úrovni jsem sledoval, co přesně se ve chvílích tohoto intimního kontaktu se stromem děje.

Viděl jsem elementární bytost stromu, zelenomodře zářící mlžnou postavu s veskrze láskyplným obličejem. Viděl jsem, jak se o mě tato bytost mateřsky, něžně stará, a vnímal jsem energie, jež vycházely ze stromu a proplouvaly mým vlastním energetickým polem. Byl to nádherný okamžik. V této chvíli jsem si přál, abych dokázal přecházet z jedné roviny vědomí do jiné bez jakýchkoli pomůcek.

„Chceš vědět, jak komunikovat se stromem za běžných podmínek?“ uslyšel jsem vzápětí v sobě hlas yagé. „Je to docela prosté. Všechno v přírodě je prosté a snadné. Vy lidé přemýšlíte příliš komplikovaně.“

„Možná máš pravdu,“ ozvalo se ve mně a já se musel pousmát.
„Ve chvíli kontaktu se stromem si představíš vchod. Bránu, otvor, se všemi podrobnostmi a přesně tak, jak tě to v první chvíli intuitivně napadne. Prociť materiál, z nějž je vchod vyroben, jeho vlastnosti a všímej si i těch nejnepatrnějších detailů. Až ucítíš, že nastala správná chvíle, uděláš krok dopředu a vstoupíš do místnosti ležící za ním.

Nyní se nacházíš v místnosti, kdy můžeš se stromem komunikovat a jeho duchovi můžeš klást konkrétní otázky. Dostaneš od něj precizní odpovědi. Jen to zkus, nebudeš zklamaný!“

V tom okamžiku jsem vše chtěl zkusit, avšak yagé mě zadrželo. „Ne, Taguarí! Počkej ještě chvíli, než opadne můj účinek. Vzpomeň si, že do jiné úrovně vědomí přecházíš jen spojením se mnou a můžeš navázat kontakt s duchy všeho druhu. Počkej, až budeš ve svém normálním vědomí.“

A tak jsem čekal.
Při prvním pokusu jsem měl ještě drobné potíže: Obraz vchodu se mi pořád rozplýval. Musel jsem cvičit a umínil jsem si, že budu trpělivý. Už po dvou dnech bylo pro mě zcela samozřejmé, že umím vstoupit do místnosti komunikace se stromem.

                    


Zjistil jsem, že stromy – stejně jako lidé – mají vlastní povahové vlastnosti a komunikace s některými je pro mě snazší než s jinými. O něco později jsem si uvědomil, že mi přístup usnadňují právě stromy, jejichž vlastnosti se podobají těm mým, a že mi ochotněji odpovídají na otázky.

Objevil jsem, jak jemná moudrost v těchto bytostech tkví a že stromy mají překvapivě detailní přehled o dějinných událostech na místě, kde rostou, ale i o místech značně vzdálených. Navíc se skvěle hodily jako proroci a osobní poradci.

A tak jsem se od stromů dozvěděl také o jednom svém minulém životě, v němž jsem byl čarodějem, a o dalším, kdy jsem byl venkovským dělníkem v Irsku. Můj otec byl v onom životě mým synem. Různé stromové bytosti měly informace i o mém současném životě: Prorokovaly mi, že je mi nyní souzeno, abych schopnosti rozvíjené v minulých životech nyní naplno rozvinul ve světě šamanismu a pomáhal lidem. Zjistil jsem, že ještě zdaleka nejsem u cíle a že mě čeká ještě mnoho učení.

A ještě něco jsem v těchto dnech zjistil. Zjistil jsem, že stromy jsou zpravidla velmi šťastné a vděčné, když se s nimi člověk spojí a požádá je o pomoc nebo o radu. Stromové bytosti doslova září blažeností a nadšením, že je konečně někdo vnímá a váží si jich. Vyzařují nezměrnou ochotu pomoci a péči.

Jak už mi řekla moje učitelka Tutex — stromy mají vůči nám lidem všeobecně něco na způsob ochranitelské mise. A když je nemíjíme bez povšimnutí, pomáháme jim tuto jejich životní funkci naplnit.
  
                  

Všetci sme prepojení so všetkým a všetko je Jednota.
Ani stretnutie s „hrozivými“ plazmi nie je pre Vedomého človeka nebezpečím.
 
Byli jsme právě ponořeni do rostlinného světa, když nás náhle ze zamyšlení vytrhlo hysterické kvákání. Asi pět metrů od nás právě jedovatý had zaútočil na malou žabku. Plaz, jemuž Piapocové říkali „čtyřnosý had“, jako by věděl i o naší přítomnosti a já neváhal ani vteřinu a napjal jsem luk. Avšak než jsem mohl vystřelit, mého ramene se zlehka dotkla Tutex: „Ne, Taguarí.“

Udiveně jsem luk odložil a tázavě jsem pohlédl na svou mistryni, která z hada nespouštěla oči. „To, co ses naučil, musíš také používat, Taguarí. Už nejsi žádný začátečník, jsi připravený pokročit v základních vědomostech a poslechnout své vnitřní vědění. Jak víš, my Chaporiové les uctíváme. Dovedeme v něm číst a rozumíme mu. Chráníme ho a bojujeme o to, aby se mohl množit a rozšiřovat.“ Srdce mi při pohledu na smrtelně nebezpečného hada divoce bušilo a já se začínal ptát, kdy hodlá Tutex něco podniknout. Ona však místo toho klidně pokračovala:
„Nikdy nenarušujeme rovnováhu lesa ani z něj nebereme nic, co v daném okamžiku skutečně nutně nepotřebujeme. Proč chceš tedy toto lesní stvoření zabít?“
„Abych nás ochránil! Ten had může zabít i nás!“
„Podívej se tedy, jak to vyřeší skutečný Chapori!“
Tutex zaujala široký, bojovný postoj, zvedla pravou paži a nahlas pronesla: JAHOA CHACAY, JAHOA CHARU, JAHOA NIQUICHA CONGUI CONGUI! což znamená něco jako: „Rozkazuji ti, abys neučinil nic zlého!“

Pak vykročila ke zvířeti, zvedla ho a odnesla k nedalekému stromu. Mantra očividně zaúčinkovala, protože had se uklidnil a zjevně neměl nejmenší zájem na nás zaútočit.
Tutex ho nyní takřka něžně pohladila po dlouhém těle a rozloučila se s ním. Pak mi dala znamení, že budeme pokračovat v cestě k řece.


                                 

©ANCH BOOKS
Článok môžete zdieľať so zverejnením odkazu



 


Komentáře
Příspěvek blogu momentálně nemá žádné komentáře.